Poznání, kdo je skutečný Mistr, mnich nebo kněz, 1. část z 10

Ahoj, krásné Boží děti, potomci Buddhů a Krista. Opravdu jsem s vámi chtěla hovořit před několika dny, ale byla jsem příliš zaneprázdněná, příliš zaneprázdněná. Tak jsem prostě dnes svou práci zkrátila na polovinu a zítra to vynahradím. Dnes není nic tak naléhavého, tak s vámi mohu hovořit, abyste věděli, že jsem stále tady, naživu.

Člověk nikdy neví na jak dlouho. Važte si svého života a svého času na Zemi, abyste měli dostatek příležitosti praktikovat, abyste sebe i ty v okolí duchovně povznesli. A mnoho dalších aspektů, jako jsou ctnosti, morálka, moudrost – to je to, co můžete přinést těm, které milujete, a těm, kteří mají štěstí, že jsou kolem vás, duchovně praktikujících na vysoké úrovni. A pokud jste stále na nízké úrovni, nebojte se; dostanete se tam, budete-li upřímní; kde je vůle, tam je vždy cesta. Jen někdy naše tělo neposlouchá naši vůli. Zkuste ho naučit, co má dělat.

Teď je léto, nebo když je moc horko, můžete dát misku se studenou vodou s trochou ledu, pokud máte led, dejte do ní ručník, kdykoli vám bude příliš horko, i když ještě nejste přikrytí nějakou látku, pokud žijete sami, jako já. Vlastně můžete dělat, co chcete.

A když je příliš horko, můžete nechat otevřené okno. A pokud si děláte starosti s duchy a podobně, když jste dobrý praktikující, neměl byste si dělat starosti. Ale můžete na zahradě zapnout světlo, aby kolem vašeho domu bylo osvětleno. Většina duchů se bojí světla, když jsou venku, mimo váš dům. Nevadí. Duchové jsou také vedle vás či ve vaší blízkosti nebo vedle vašeho domu. To jsou neviditelné věci. Někdy pro ně prostor nehraje roli. Ale můžeme se uchýlit k Nebeské Metodě vnitřního Nebeského Světla bez světla, a vnitřního Nebeského Zvuku bez zvuku. To víte, a budete v bezpečí. Nechte Supreme Master TV zapnutou v pozadí, abyste se cítili bezpečněji.

Vlastně věřím, že se všichni cítíte bezpečně a dobře, stejně jako já, když jsem byla mladší. S Metodou vnitřního Nebeského Světla a s Metodou Zvuku byste se nikdy neměli ničeho obávat. Když jsem byla trochu mladší, občas jsem kolem viděla bílé postavy, skoro průhledné, ale vůbec nikdy jsem se nebála. A poté, když jsem se stala osvícenější než obvykle, chodila jsem sama kamkoli, dokonce i za tmy. Například v Himalájích, nikdy jsem neměla baterku či tak něco, to jsem si tehdy nemohla dovolit! V himálajských horách a lesích se večer velmi rychle stmívá. No, když jsem tam byla, byla velmi rychle tma. Občas jsem si šla do knihovny půjčit nějaké knížky nebo tam něco číst, a pak, i když zavřeli a musela jsem jít domů, pěšky to byla dlouhá cesta. Nemáte autobusy a taxíky jako je to ve městech. Chodíte tam pěšky, a i když chcete koňský povoz či koňskou osobu, musíte jít do vesnice, do větší vesnice v centru, abyste si ho objednali nebo pronajali.

Žila jsem v lese v domku z hlíny. Většinou to tak bylo. A v noci, když jsem šla domů, prostě jsem šla. Všude byla tma. Je větší tma než ve městech. Tak nějak, i když nebydlíte ve městě, žijete blízko města, světlo z města vám také může pomoci vidět kousek cesty. Ale v Himalájích, les, všude je tma, tma. Až teď, když si na to vzpomenu, uvažuji, jak jsem se dostala domů. Ale takhle jsem dříve žila. Nikdy jsem se ničeho nebála. Nikdy jsem nevěděla, co to znamená se bát.

Když jsem byla dítě, na určitý čas ano, protože lidé vám vždy vyprávějí strašidelné příběhy, příběhy o tygrech, příběhy o čarodějnicích a děsí děti. Když jsem se tedy vracela domů, trochu jsem se bála, ale jen dočasně, přešlo to velmi rychle, stejně jako když stárnete. Když jste mladí, čas utíká tak rychle.

Ale v Himalájích nic takového nemáte. V džungli obzvlášť ne. Ale zajímalo by mě, jak jsem se dostala domů. Prostě jsem šla domů. Zdálo se, že moje nohy věděly, kam jít. Zrovna teď mě to napadlo. Chci říct, musela jsem být hloupá nebo bláznivá žena. Šla jsem najít Boha. Myslela jsem, že to najdu v Indii v Himalájích. Nikdy jsem se nepřipravovala. Neměla jsem ani stan. Měla jsem jen deštník, a vůbec jsem neměla moc peněz; musela jsem vyjít s nimi déle. Pokud jsem tedy neměla pokoj někde v Himalájích, musela jsem prostě spát pod deštníkem. Alespoň se nenamočila hlava, a to je důležité. V té době jsem nevěděla, co znamená „strach“. A v dnešní době, kdy žijete v takzvané civilizaci, můžete cítit strach z lidí, z čehokoli, co by se vám mohlo v civilizované společnosti stát. V Himalájích žijete v hliněném domku sami nebo jen s pár lidmi. A když jste šli někam ven, když jste chtěli jít domů, museli jste projít lesy, horami a řekami. A to všechno jsem dělala sama! Teď o tom přemýšlím, ooch… Nejsem si jistá, jestli bych to mohla udělat znovu.

Byla jsem mladší. A ten svět jsem tolik milovala – ten svobodný svět, ten nebojácný svět, který jsem ztratila. Ztratila jsem tolik věcí, včetně toho. Ale takový svět je pro mě jedním z nejcennějších světů. To jsem nevěděla, že tolik lidí vám může dát mnohem více zavazadel, než když jste sami, i když nenesete žádné z jejich zavazadel. To nikdo nevidí. Ale je to více zatěžující, než když žijete sami téměř jako bez peněz. Každý den musíte počítat své haléře. Nemůžete utratit více, než kolik jste si již určili na útratu.

V té době jsem opravdu neměla moc peněz, a svého bývalého manžela jsem nikdy nechtěla žádat o peníze na cestu do Himálaje. Když jsem tedy měla peníze, utratila jsem; kdybych neměla, tak to je, musela bych jít. Ale protože jsem žila tak skromně – pár (veganských) čapátí, které jsem si vlastnoručně vyrobila před hliněným domkem s trochou suchého dřeva z lesa – pak s velmi málo penězi vydržíte dlouho. V Indii je to mnohem levnější než v jiných zemích. A když jste v hornaté oblasti, jako jsou Himaláje, je to dokonce ještě rozumnější. Ale pokud půjdete hlouběji do Himálají, mohlo by to být obtížnější, protože tam nahoře nemáte žádnou restauraci, žádné jídlo – nic není k dispozici.

Dokonce tu a tam máte štěstí, že někoho najdete na cestě, právě uprostřed lesní cesty – pokud má les cestu – možná je tam mladý muž s kovovou nádobou s trochou pšeničné mouky, a pak můžete mít možná jen jednu čapátí– když budete mít štěstí, pokud jste přišli brzy. Když přijdete později, všichni poutníci budou skoro jako skákat na jeho ohřívač a žádat o jídlo. Pak ta jeho malá kovová nádoba za chvíli zmizí. Všichni musí jít, on také.

Na těch lesních cestách někdy nikoho nevidíte. Zřídka, tu a tam se vám poštěstí, že narazíte na mnicha, na nějakého postaršího mnicha, a ten má nad hlavou jen plastovou plachtu, kterou postavili z větví stromů z okolí nějací jeho oddaní nebo možná on sám. Pak pod tím kusem plastu jsou malá kamna, a uhlíky by měly být žhavé a stále hořet, i když zasypané popelem, protože by už nikdy neměl šanci rozdělat oheň, kdyby ten oheň vyhasl, kdyby uhlíky vyhasly. Protože by tam nikdo nešel a nedal mu; na míle daleko kolem něj nikdo není.

Tento typ pěšiny je viditelný jen ve skutečném létě poté, když ztaje trochu sněhu hluboko do řeky Gangy někde poblíž. Pak po ní můžete jít. Je to jen pro pouť. Nikdo nikdy nechodí po těch pěšinách. Některé jsou velmi odlehlé a také velmi nebezpečné. A ten mnich, myslím, že tam pobýval jen dočasně, protože poutníci přicházejí a odcházejí a možná by mu také mohli někdy pomoci přežít, dokud se nedostane dál na Gaumukh či někam výše do Himalájí, kde to nikdo, žádná duše nikdy nenavštíví. Těch časů si moc vážím, jako nejlepšího období mého života.

Photo Caption: Sáhnout po skutečné kráse.

Stáhnout fotografii