Podrobnosti
Stiahnuť Docx
Čítajte viac
Mám s bankami mnoho špatných zkušeností: Jedna banka v Americe, banka ve Španělsku, velká banka – mezinárodní, slavné banky, ne ty obyčejné. Myslela jsem si, že takové mezinárodně známé banky budou mít dobré služby, snadné pro můj život. Není to pravda. A ty mezinárodně známé také z Německa, Ameriky, Španělska, Francie – och, vyzkoušela jsem všechny druhy bank. Dělají mi tolik problémů, tolik byrokracie. Jednou jsem chtěla dát na katastrofu (hurikán) Katrina. Dělali mi také potíže. Musela jsem napsat spoustu věcí, aby mohli poslat peníze na (hurikán) Katrinu na pomoc obětem. Dávám přednost tomu, když lidé neznají mé jméno, v koutku mé mysli, intuitivně, možná také z bezpečnostních důvodů. Nechci, aby lidé věděli, že tu a tam mám tolik peněz. Pro všední lidi je to hodně. Nemám tolik, jako mnoho lidí, které znáte, ale pro ostatní lidi, nebo dokonce pro lupiče, je to spousta peněz.Pokud máte hotovost, je velmi snadné ji dát komukoli, a kdykoli to uznáte za vhodné. Nebo dokonce z obchodu kupuji věci pro potravinovou banku, nebo pro chudé lidi, protože to někdy vyhlásí zastupitelstvo nebo starosta některého města. Prostě tedy jdu do obchodu a koupím to a nechám to tam v obchodě, aby to vedoucí obchodu poslal. Sama to neposílám. V těchto případech nakupuji pouze v hotovosti. Proto mám někdy hodně v hotovosti. Už to víc nedělám, zvlášť když jsem na pobytu v ústraní. Ale nechcete to dát šekem nebo kreditní kartou, protože to lidé mohou zjistit.Například, jednou v Kanadě, jsem neměla žádnou hotovost, a musela jsem použít kreditní kartu. Pak se policie dokonce šla zeptat do obchodu: „Kdo to koupil? Jsou to skutečné peníze nebo…?“ Protože to bylo hodně, tak pochybovali, jestli tam není něco podezřelého. Šli tedy do obchodu a zeptali se. A viděli: „Dobrá, toto je Její kreditní karta. Je to Její jméno. Vše je v pořádku.“ Pak znají mé jméno. Pak s tím dokonce šli do novin a televize. Ach, můj Bože. To je to, co jsem chtěla nejméně. V tomto světě je dokonce tak složité udělat nějaké dobré věci. Ale myslím, že pro vás, nejste moc známí příliš mnoha lidem, tak můžete použít kreditní kartu nebo bankovní převod či tak něco. Ale na ulici, pro bezdomovce, jim nemůžete dát kreditní kartu, nemůžete jim dát šek. Nejsem si jistá, jestli vůbec mohou jít do nějakého obchodu a vystavit šek, aby měli nějaké jídlo. Nejsem si jistá.Jednou jsem si udělala problém dokonce se šekem. V některých zemích existují dva nebo tři systémy, například ve Spojeném Království. Už si to moc dobře nepamatuji. Bylo to dávno. Někde, například Severní Irsko patří také do Spojeného království. Nemohu si vzpomenout, jestli to bylo v Severním Irsku, nebo to už bylo v Anglii? Severní Irsko také patří do VB, do Spojeného království. Ale nevěděla jsem, že se tam používají různé peníze. Například v Irsku, v jižním Irsku, dnes používají euro. Ale když jedete do Severního Irska, nepřijmou ho. To je ta věc. Také to způsobuje spoustu problémů. Není to tak, že když máte peníze, pak nemáte potíže; jsou to jen menší potíže. Obvykle nerada používám kreditní kartu, protože jsou tam jména a někdy ji lidé mohou zkopírovat a vzít peníze z banky toho, kdo mi kreditku půjčil – z mého týmu. Je pro ně snazší používat kreditní kartu a půjčí mi ji, když cestuji; Používám bankomat nebo něco podobného.Tehdy jsem ale nevěděla, že dokonce na jednom ostrově používají jiné peníze. Například Irsko, jižní Irsko v Dublinu používají evropské peníze. V Severním Irsku je nepřijímají, protože patří ke Spojenému království. Jednou jsem tedy použila kreditní kartu, neboť jsem neměla žádnou hotovost. Když stále rozdáváte, pak dokonce spadne i hora. To říkají Aulaci (Vietnamci). Tak jsem si vypůjčila kreditní kartu. Každopádně jsou to moje peníze. Můj tým, který se stará o mé peníze, se o ně stará za mě, abych tedy mohla nouzově použít své peníze z bankomatu. Dokonce ani nevím, jak to použít. Musím se někoho zeptat poblíž v obchodě: „Ukažte mi, prosím, jak přístroj použít.“ Pak mi to ukážou: „Nejdřív zmáčknete toto a tamto a pak vyjdou peníze.“ Udělala jsem to několikrát.Teď v té zemi, to bylo Severní Irsko, vsunula jsem kreditní kartu, ale použila jsem ji v nesprávném přístroji, věřte nebo ne. Myslela jsem, že všechna zařízení dávají stejné peníze. Ne. V té oblasti – jsem si jistá, že to bylo v Severním Irsku – dala jsem do automatu kreditní kartu a vyšly nějaké jiné peníze, (jiné bankovky) ale dokonce jsem se ani nepodívala. Nejsem odborník na rozdíly v penězích. Ačkoli to každý zná, já s penězi v cizí zemi příliš nedisponuji, tak jsem je neznala. Vyšly tedy jiné peníze. Později jsem v okolí mohla zaplatit v obchodě za nákup nějaké obuvi, protože jsem pár bot potřebovala. Tak jsem si je koupila a nějaké nové oblečení – bundu jen pro zahřátí. Pak jsem mohla zaplatit. Také jsem v obchodě mohla zaplatit za veganský sendvič, fajn. Tak jsem si myslela, bez problému. Zbytek peněz jsem tedy dala dohromady s ostatními penězi, s anglickými penězi či evropskými penězi, s eurem. Pak jsem se vrátila do Anglie, do Londýna.A už jsem neměla žádné anglické peníze; Zaplatila jsem za taxi či za letadlo, nebo cokoliv jiného. Takže už jsem neměla v hotovosti žádné anglické peníze. Šla jsem tedy do obchodu – viděla jsem tam dlouhou frontu. Řekli mi, že si tam mohu vyměnit peníze, protože jsem měla nějaké jiné peníze, které obchod nepřijal. Pak jsem si uvědomila, že to jsou jiné peníze. Nejsou to anglické peníze. Můžete je utratit v Severním Irsku, ale ne v té době v Londýně. Řekli mi: „Tady ne, tady ne. Tímhle nemůžete platit v Londýně, tady ne. Musíte je proměnit.“ Tak jsem musela jít do toho obchodu. Dříve jsem stála před tím obchodem a čekala ve frontě. Měla jsem v kabelce spoustu peněz z EU (eur), tak jsem si chtěla vyměnit eura. Jedno jsem vyndala. Tehdy jsem nevěděla, že peníze jsou jiné. Chtěla jsem vyměnit eura, protože těch peněz stejné nebylo moc. Chtěla jsem si vyměnit hodně eur, najít hotel, jet taxíkem někam něco sníst.A pak jsem uviděla na zemi sedět muže – velmi chudého, v roztrhaných šatech – a tak jsem si myslela, že potřebuje peníze. Vytáhla jsem tedy z peněženky nějaké peníze a dala mu je. A on ty peníze uviděl a řekl: „Ne, tady ne. Tady je nemůžu utratit. To nejsou anglické peníze.“ Řekla jsem: „Ach, dobře. To jsem nevěděla. Takže teď můžete jít do toho obchodu támhle, tady vepředu, a vyměnit si ty peníze na libry. Oni vám je vymění. Vy jděte přede mě.“ Dala jsem mu své místo. A on tam pak později šel a rozměnil to. Vyšel ven a řekl mi: „Ach, já jsem je vyměnil. Je to dobré.“ Tak jsem si myslela, že to není žádný problém. Šla jsem dovnitř a také jsem chtěla vyměnit stejné peníze. A pak mi je nechtěli vyměnit. Vynadali mi. Říkali: „Takové věci se nedělají. Nejdřív pošlete člověka, aby vám to vyměnil, a teď přijdete a vyměníte to. Já to pro vás neudělám.“Řekla jsem: „Ale ne, pane. To jsem nevěděla. Co tedy změníte? Změníte tedy euro?“ Řekl: „Ano, samozřejmě.“ Takže jsem musela ustoupit stranou a nechat někoho jiného, aby šel první, protože jsem musela otevřít zavazadlo a vyndat další peníze. A pak už mi je nerozměnili. Dali mi pořádně zabrat a vynadali mi do všeho možného. Nevěděla jsem, proč mi vynadali. Chtěla jsem si jen vyměnit nějaké peníze. Asi mě z něčeho podezřívali. Protože nevypadám jako Angličanka – samozřejmě že ne. A tak jsem řekla: „Dobře, můžete mi prosím vyměnit tolik, kolik můžete, abych si mohla vzít taxi, jet do hotelu a umýt se, protože se potřebuju umýt a potřebuju něco k jídlu.“ Tak mi vyměnili 300 eur za anglické peníze. Ach, to jsem nevěděla, že je tak těžké jenom vyměnit peníze. Když jsem si tedy šla pro taxi, tak jsem taky nevěděla, jak se tam shání taxík!Tak jsem se zeptala lidí, kteří se mnou stáli ve frontě: „Máte číslo na taxi, abych si mohla zavolat taxi?“ Takže jedna laskavá paní vystoupila z fronty a řekla: „Tamhle, tamhle je obchod. Uvnitř máte bezplatný telefon, abyste si mohla zavolat taxi.“ Řekla jsem: „Ach, páni, existují takové věci?“ Tak milé! Kde je ten obchod?“ Ukázala prstem. „Jak se jmenuje ten obchod? Jak se tam dostanu?“ Řekla: „Dobrá, vezmu vás tam.“ Tak mě přivedla do obchodu. Dala jsem té poště pár tisíc eur, ale jen mi proměnili, když jsem řekla: „Prosím, vyměňte nějaké, abych si mohla jít dát něco k jídlu.“ Pak proměnili jen 300 eur. Více neproměnili. Řekla jsem: „Dobrá, stejně děkuji, každopádně děkuji.“Pak mi ta paní později také řekla, ta, která mě přivedla do obchodu, řekla mi: „Můžete jít do toho obchodu. Vymění vám všechno, jakékoli peníze, a větší částky.“ Řekla jsem: „Och, opravdu? Tak laskavé!“ Tak později, když jsem chtěla taxík z toho bezplatného telefonu, dokonce mi ukázala, jak tím telefonem zavolat: „Jen to zvedněte a někdo s Vámi bude mluvit, a pak řekněte, že chcete taxi, a řekněte jim, kde jste, a oni přijedou.“ Také jsem nevěděla, kde jsem. Tak jsem řekla: „U obchodu.“ Oni řekli: „Máme tolik obchodů, jako je tento. Musíte mi tedy říct adresu.“ Požádala jsem tedy pracovníky obchodu, aby přišli a promluvili s (řidičem) taxíku. Byla jsem „cizí v egyptské zemi“. Tak mi pomohli a měla jsem taxi.Photo Caption: Někteří se mohou zdát podobní, ale vždy se podívejte blíže na osobitou kvalitu – odlišnost.